úterý 18. dubna 2017

Blbá reklama

Další youtuberka mluví o Bag Me. S tímhle videem je to celé jinak, než u Sustainably Vegan, která si u nás nakoupila, a pak se do zero waste sady zamilovala natolik, že o nás natočila už dvě videa. Taylor si o sadu sama řekla s tím, že chystá minimalistickou sérii a že nás super zpropaguje. Asi to nějak souvisí s věkem, ale super propagaci i minimalistickou sérii si představujeme jinak, pukali jsme s Evčou smíchy, když jsme si to pustily. Ale blbá reklama taky reklama, žejo.


úterý 28. března 2017

Nové jarní vzory

Máme hromadu krásných fotek naší nové jarní kolekce ubrousků voskovaných včelím voskem. Tolik se mi líbí, že vám je sem musím rovnou všechny pověsit.


V únoru to bylo půl roku, co jsem na Jánošíkových dnech v Těrchové koupila svůj první bloček včelího vosku, abych si vyrobila voskovaný pytlík na svačinu. 


Ti, co sem chodí, ví, že z pytlíků nakonec byly košíky na kosmetiku (dodnes mají čestné místo u nás v holčičí koupelně) a že mě to stálo několik pokusů a omylů, než jsem zjistila, že svačina se nejlépe balí do ubrousku.


Nejlepší voskované ubrousky jsou ty voskované rozpuštěným voskem a zafixované v troubě. Pokud sem chodíte okukovat, chtěli byste se do toho pustit, ale ještě jste se nehecli, vážně to nic není!


Samozřejmě si je u nás můžete i koupit, protože sezóna dlouhých procházek, svačin v batohu a pikniků u řeky se bllíží a člověk by na ni měl být dobře připraven!


Na Fleru jsou na výběr poslední kusy z podzimních a vánočních vzorů. Všechny nové vzory jsou z velice kvalitní bio bavlny vyrobené v Japonsku a dají se objednat jenom přes Etsy.


 Pokud máte zájem, nenechte se odradit angličtinou, vbírejte a nakupujte. Alternativně můžete poslat  závaznou objednávku na bagme@bagme.net a Evča, která se o celé Bag Me neuvěřitelně dobře stará a která všechny ubrousky vlastnoručně navoskovala, vám všechno potřebné pošle mejlem.  


V nabídce je znovu i náš doposud zatím nejpopulárnější vzor, a to ten s mráčkama a deštěm. Pokud netušíte, k čemu přesně by vám takový ubrousek byl dobrý, tak vězte, že

- k zabalení obloženého chleba, rohlíku a dalších potravin
- k přikrytí misky s jídlem nebo otevřené sklenice 
- k uchování parmazánu v ledničce
- k zabalení mýdla do kosmetické tašky
- dá se poskládat do kornoutku a použít jako pohárek na vodu
- dá se použít jako talíř



Voskování včelím voskem je tradiční stará technika a takto ošetřené plátno se k uchovávání potravin používalo věky. V závislosti na tom, co do ubrousku budete dávat, jak často přijde do kontaktu s vodou a jak s ním budete celkově zacházet vám jeden ubrousek vydrží minimálně 3 měsíce nebo klidně i celý rok.


Když se mírně ošoupe, začne se třepit nebo se z něj začne odlupovat vosk, stačí ho přežehlit přes pečící papír a  zastřihnout mu okraje. Při větším poškození je možné ubrousek převoskovat a jede se vesele dál.


U nás doma je už půl roku téměř denně používáme a podařilo se nám díky nim zredukovat značnou část svačinového odpadu. Kdo chodí ke mě na instagram, ten ví, že se mi dostal do ruky výrobek vermontské firmy Bee's Wrap, která jako jedna z málla na svět vyrábí voskované ubrousky ve velkém v různých provedeních. Jejich ubrousek jsem otestovala srovnala s tím naším a brzy tady na blogu sepíšu výsledky svého bádání (to brzy, prosím, berte s rezervou). 

čtvrtek 16. března 2017

Rok se s rokem sešel

a za dveřma jsou Dny evropského filmu. 


Letos poprvé po mnoha a mnoha letech nešel katalog a web za mnou, ale za kámoškou, která to po mně převzala. Já jsem jen z povzdálí pozorovala, jak se to rozbíhá, pomalu to roste, pak se to zadrhne a pak opět nabere tepmo, jak se některé zapeklité věci vyřeší po mejlu za 10 minut a jiné mnohem banálnější se táhnou týdny jako přežvýkaná žvýkačka, jak se na poslední chvíli musí vyměnit loga, protože někdo zapomněl, že má společnost novou grafiku a tak dál a tak dál, prostě jak vznikají materiály pro takový festival, jako je ten náš. Nesmím v práci používat telefon, a když bylo potřeba něco rychle řešit, zašila jsem se na záchodě nebo v archivu, úplně jako kdysi na chmelu, kdy jsme se chodili zahrabat na vlečku, teda ne proto, abychom odpovídali na mejly, tehdy jsme se zašívali jenom proto, abychom nemuseli pracovat.
Takže rychle na web, otevřít stránku filmů a povinně sjet aspoň trailery, abyste věděli, co se v evropské kinematografii v posledním roce až dvou událo zásadního! Letos si u nás můžete naordinovat workshop animace, dát si film s tříchodovou večeří  nebo skočit na jazzový koncert spojený s dokumentem o účinkujícím jazzmanovi. Březen a duben jsou přesně ty dva měsíce v roce, kdy je mi opravdu líto, že už nebydlíme v Praze a že nemůžu vymést všechny ty báječné projekce a doprovodné akce, kór letos, když se zaměřujeme na děti a mohla bych je všude vzít legitimně s sebou, ale co už, takový je život. Kdybych seděla v Praze, určitě bych se teď neučila dělat zuby a řeknu vám, že to je teprve jízda!
PS: A taky se koukněte na stránku kontaktů, máme to letos i s fotkama.

neděle 26. února 2017

Jak jsem na lyžích ztratila iPhone


Od té doby, co děti mívají jarní prázdniny, jezdíme do Itálie na lyže vždycky do stejného hotelu. Jezdit na totéž místo má spoustu výhod, třeba tu, že se tam všichni cítí jako doma. Leuška po zkušenostech z loňska nejela a zůstala ve Frankfurtu s babičkou a dědou (děkujeme nastotisíckrát) a Andrej s Kikou měli Vychodilovic děti do teamu, takže nás prakticky vůbec nepotřebovali, protože ve středisku, které  je velké asi jako Masarykovo náměstí v Ostravě, si na lyže, na bazén i na jídlo umějí zajít samy. 


Manželský pár, který se potkává jen v momentech, kdy jsou kolem děti, může náhlé samoty využít různými způsoby. My jsme hodně četli (přečetla jsem Život je nádherný od Boučkové a doporučuju), pili bombardino a aperol a příjemně diskutovali. S mým nástupem do zaměstnání se v provozu rodiny a domácnosti objevily nové situace a bylo potřeba znovu si občůrat teritoria. Je nutno podotknout, že nově občůrávat potřebuju hlavně já, a jsem neskonale vděčná svému muži, že mě dokáže nejen poslouchat, ale taky mi umí vyjít vstříc. Raději teda nepátrám po tom, jestli to dělá rád, mně stačí, že to dělá jako aristokrat bez hnutí brvou.


Hodně času jsme taky trávili v sauně, kam bych před deseti lety nevlezla ani za zlaté prase, protože bych se za a děsně styděla a za b bych umřela vedrem ještě před dveřma. Teď jdu klidně v županu, pod kterým nemám vůbec nic, po celém schodišti až úplně dolů do wellnes zóny jako by mi to tam patřilo a říkám si, že jestli někomu vadí,  že se ve foyeur čtyřhvězdičkového hotelu producíruju jako v římských lázních, je to jeho problém, a ne můj. Být 35 plus není od věci. 


No a jak jsme ty děti skoro neviděli, vždycky když jsme je náhodou někde zahlédli, zahořela jsem prudkou láskou a pýchou, jak jsou samotatné, krásné a šikovné, a zabylo mi smutno z představy, že se  nakonec odstěhujou z domu, a tak jsem se jednou, když kolem nás jely se svými družinkami, rozhodla natočit je na mobil, abych ten silný moment zakonzervovala navždy. Vytáhla jsem telefon, což teda na svahu nedělám ráda, protože si představuju, jak mi vypadává z ruky, začíná klouzat po sjezdovce a mizí někde pod cizími lyžemi, ale tohle byl tak zvláštní moment,  že jsem ho prostě vyndala a začala natáčet, jak Kristinka válí jako Lindsay Vonn. Slavný iPhone ale nesnesl místní zimu a nadmořskou výšku a vypnul se, takže jsem ho strčila do kapsy a jeli jsme dál, však nemusím mít zdokumentované všechno, žejo, vlastní vzpomínky jsou stejně nejvíc.


No a pak byl čas na další bombardino, tak jsme si sedli do hospody a já že zapnu iphona a podívám se na to video, jestli se uložilo, a telefon jaksi nikde. Bylo mi hned jasné, že jsem ho místo do kapsy strčila prostě do vzduchu, že začal dle očekávání klouzat po sjezdovce, kde se po něm projel nejeden lyžař, že tak doputoval až ke krajnici, do které se zapíchnul, a že ho tam zhruba za hodinu asi nabere rolba, která ho buď až do oblevy pohřbí ve sněhu, nebo ho rovnou rozrolbuje po celém svahu.


Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila, že ještě není pozdě, že ho třeba najdu a zachráním aspoň simku. Tak jsme udělali rojnici, ale nenašli nic. Hlavně si zachovat chladnou hlavu. Co když ho našel někdo jiný? Co bych udělala já, kdybych našla mobil na svahu? Dala ho vlekařům. Vlekař nic nevěděl. Pán v lyžárně nevěděl taky nic, ale poslal mě na policejní stanici, která ve středisku velikosti Masarykova náměstí v Ostravě taky je.  Policista mobil neviděl, ale bodře pravil tomorrow. Druhý den mě vřele přivítal, nabídl mi židli a řekl, it’s very funny segnora, včera večer někdo nahlásil na policii v Trentu, že v Bondone našel mobil, tak si na něj zavolejte a nějak se domluvte, arivederci. Plán hezký, ale přes můj vybitý telefon se asi nedomluvíme. Už jsem viděla, jak říkají  we are sorry, segnora a začínají důležitě vyplňovat nějaký report, oni mi ale řekli, ať přijdu zas, že se pokusí něco zjistit, a já jsem začala být vděčná, že jsem telefon ztratila v úterý a ne třeba v pátek, takže mám před sebou ještě několik zítra.


 Abych to zkrátila, místní policie vypátrala, že mobil opravdu našel kolemjedoucí lyžař, ohlásil to úřadům, a pak ho dle instrukcí odevzdal v oddělení ztát a nálezů na policii v Trentu. Mohl neudělat vůbec nic, mohl ho nechat ležet doma v šuplíku, dát ho na hraní dětem nebo ho vyměnit se sousedem za flašku vína, on ale investoval čas a energii v naději, že ho původní majitel bude hledat a najde. Takové štěstí mě potkalo. Chtěla jsem uplatit hotelového číšníka, aby mi mobil vyzvedl cestou na odpolední směnu, on tam ale pro jistotu zavolal a zjistil, že ho vydaji pouze mě a pouze po předložení osobního dokladu. A tak jsme místo lyžování sjeli 28km serpentin do Trenta. 


Poprvé po 4 letech, co sem jezdíme, jsme poznali krásné historické centrum s malebnými uličkami, dóžecími paláci, katedrálami a vší tou typickou italskou krásou, která ve mě evokuje i uprostřed zimy pocit parného léta. Nádherné bylo i samotné policejní ředitelství, všude kámen, na stěně restaurované fresky, prostě nádhera. Úřednice ze ztrát a nálezů se radovala víc než já, že si ztracená věc našla svého majitele, a já mám zážitek na celý život.


Mobil je ve zbídačeném stavu. Má šrámy od hran lyží a rozdrcenou dolní část obrazovky, jinak je ale skoro jako nový a funguje bezchybně. 


Kdyby vám chtěl někdo někdy vprávět, že je Itálie zoufalá a že tam nic nefunguje, pošlete mu tenhle post. Já bych řekla, že minimálně v Trentu a přilehlém okolí to funguje docela dobře.



A nakonec zpráva pro fajnšmekry: Cestou domů jsme viděli, že Němci už vysadili špárgl. Takže klid, všechno je jak má být.

neděle 12. února 2017

Zero Waste - sumarizace po půl roce

Začínám novoroční fotkou, kterou jsem vám tady ani neukázala, protože nebylo kdy. Chybí na ní Leuška, zdálo by se, že nás fotí, ale není to tak, fotila samospoušť, Leuška se prostě fotit nechtěla.


Tady na blogu to vypadá tak na jeden post měsíčně, takže jestli byste mě rádi ve větší frekvenci, sledujte me na instagramu, tam postuju skoro denně a většinou přihodím i pár něžných slůvek. Ne že bych najednou nezažívala nic blogově zaznamenáníhodného nebo že by mi se mi v hlavě přestaly líhnout věty, jen jaksi není kdy je zapsat. Na psaní potřebuju mít hotovo a mít aspoň třicet minut ticha a to se od té doby, co pracuju, prostě nedá zařídit. Potřebujou mě děti, hlavně ty dvě velké. Leuška bere všechno se samozřejmostí batolete, Andrej s Kikou si ale asi mysleli, že to bude jako s fesťákem, že budu měsíc makat, a pak budu zase k dispozici vždy a za všech okolností, a teď jim teprve došlo, že moje práce je napořád. Že se budou párkát v týdnu vracet do prázdného bytu. Myslím, že to nebude tak dlouho trvat a všimnou si, že prázdný byt má spoustu výhod :) 
Můj život se zrychil a rozšířil o momenty, kdy jsem sama jinde než v kuchyni nebo ve sweatshopu a to mi dělá moc dobře. Líbí se mi moje práce. Líbí se mi každý den dělat ve svém tempu nerušeně a soustředěně něco, co je druhým prospěšné. Líbí se mi, že se cestou z práce můžu někde stavit, něco si dát a pak to nemuset nechat dětem. Líbí se mi být sama za sebe, být ta paní z labu, o které nikdo nic neví. Nebýt doma ale taky znamená, že se neudělá spousta věcí. V takových momentech se říká, ó, kdyby jen měl den o pár hodin navíc, ale to je blbost, protože i kdyby je měl, určitě bych je něchtěla strávit domácími pracemi. Mně by zachránil spíš kouzelný prsten z Arabely. S tím souvisí i fakt, že nevěnuju tolik úsilí zero waste nakupování a nosím domů víc balených potravin, než bych chtěla. Někdy si říkám, že kdyby mě někdo vyfotil, jak nakupuju, celé Bag Me by šlo do kytek :) 
Pořád se nám ovšem daří stoprocentně se vyhýbat jakýmkoliv sáčkům jak na pečivo, tak na ovoce a zeleninu, a taky plastovou tašku jsme domů nedonesli víc než půl roku. Zero Waste sada je prostě super, mám teď dvě, jednu v autě a druhou v batohu. Moje druhá sada je černobílá z naší limitované edice Black and White, podařilo se nám totiž ukořistit poslední kus černobílé zeleninové látky v místní Ikee, látka už je stažená z prodeje víc než rok, ale ukecala jsem paní prodavačku, aby mi prodala neprodejný vzorek. 


Evča po mně Bag Me převzala s totálním nasazením a vyrábí ještě hezčí sady na nákup, než jsem šila já. Černobílé taštičky prodáváme jenom na Etsy, je jich málo a nějak nedávalo smysl vystavovat je i na Fleru, ale kdybyste jednu chtěli, klidně napište, ještě jich pár máme.


Co se kosmetiky týče, objednala jsem si další várku od Hanky ze Zlatobýlu, to znamená tuhé tělové máslo, mýdlo a antiperspirant. 


To je on. Vypadá trochu jako zmrzlina, žejo? Je trochu jiný, než byl v prvním balíčku, ale to se mi vlastně taky líbí, protože je vidět, že to není žádná masovka a že to prostě Hanka míchá doma stejně jako já doma šiju. I její kosmetika je kažý kus originál.


Olej na obličej není můj, ale maminčin, otestovala jsem ho o Vánocích vyfotila ho hlavně kvůli tomu flakonku, flakonků s kapátkem jsou tady ve Frankfurtu momentálně plné výlohy, takže asi nejsem jediná, kdo ujíždí na skleněných baleních. K objednávce jsem dostala jako dárek odličovací olej, který je taky boží, tyhle výrobky mi prostě fakt sedly.


S čím jsem se ale nesžila je mytí zubů bez zubní pasty a používání mýdla ve sprše. Po umytí mýdlem mám pocit, že jsem se vyprala v pračce na 90 a totálně jsem se scvrkla, takže jsem zpět u sprchového gelu. Vycházím z toho, že být na cestě k zero waste neznamená trápit se, kór u věcí, které jsou čisté blaho, což sprchování prostě je. Totéž se u mě vztahuje na mytí zubů. Pasta je pasta, jen kartáčky nově kupuju dřevěné a jsem z nich nadšená, bála jsem se, že budou plesnivět a že se rychle vychechlají, ale vydrží toho naopak mnohem víc než ty, které jsem používala předtím. Jen u nás v drogerce došly, tak doufám, že je brzy naskladní. Pokud vás zajímá mytí vlasů, shrnuju to pro Lukre, která se ptala, dole v komentářích :)
Obrovských změn došel můj kapsulový šatník, ale to je na zvláštní post, který se mi snad podaří nafotit a sepsat. Místo 3 kusů jsem dokoupila věcí rovnou 8 a letělo jich taky hodně. Podařilo se mi vyhnout se naprosto všem řetězcům, nakoupit vše v malých krámcích, které provozují jejich majitelé, a ještě stále mám ze svých nákupů radost. 
A radost mám i z toho, že jsem se po opravdu dlouhé době včera dostali na rande. Šli jsme na La La Land. Nic jsem o filmu nechtěla vědět, abych si nepřivodila zklamané očekávání, protože na to jsem specialista, a tak vám o něm taky nic neřeknu, jen to, ať si na něj taky zajdete. Má úžasnou hudbu, celý den si zpívám:


Teď si jdu sjet pár videí s Ryanem Goslingem (málem jsem zapomněla, jak jsem z něho hotová) a jdu do hajan. Dobrou noc a díky za přízeň!

sobota 14. ledna 2017

Po dvou týdnech v práci

je ze mě nový člověk. Přicházím domů nadšená a s prázdnou hlavou. Žádné, počkej, ještě musím odpovědět jedné zákaznici, počkej, ještě musím vyfotit tuhle kabelku, než přestane svítit sluníčko, počkej, ještě postnu na facebook, počkej, musím jít ještě na chvilku do dílny. Když jsem doma, jsem doma a jsem tu pro muže a děti. A to jsem chtěla. Utéct od celodenní samoty, práce smíchané s péčí o domácnost, do toho být pořád všem k ruce čistě jenom proto, že jsem přece doma, ale skutečně s nima vlastně nebýt. Chtěla jsem se zbavit stresu vyplývajícího z nikdy nekončící volné nohy, nebrat si počítač do postele, nepřepočítávat peníze na látky a vidět ve svítícm sluníčku příležitost k procházce a ne k focení. S podnikáním z domova je spojena jistá sklíčenost, kterou lze číst mezi řádky u bloggerů napříč celým světem a kterou jsem taky zažívala. Smutek na duši, který se snažíte překrýt audioknížkama z knihovny a seriálama na streamu. Pocit, že za nic nestojíte. Mě dělaly hlavu i pofiderní příjmy - všemi svými aktivitami jsem si dokázala vyšít a vypsat tak málo, že jsem si nemohla dovolit platit sociání pojištění, a v mém věku by už jeden měl myslet na zadní vrátka :)


A co to tedy dělám? Rekvalifikuju se na zubní laborantku. Nejdu na to od lesa přes školu, ale shodou velikých náhod jsem zaměstnaná v laboratoři pět minut od domu, kde jsem ode dne 1 najela do běžného provozu. Můj pohovor v AllDentu vypadal úplně jinak než všechny mé předchozí pohovory. Nikdo se nešťoural v mých znalostech německého jazka, v bílých místech v životopise, ani mě - vzhledem k mému dlouholetému působení na filmových festivalech - neposílal na stáž do Filmového muzea. Chtěli jenom vidět, jak umím míchat sádru, jestli umím frézovat, jak jemné mám prsty a jak jsem rychlá. Přinesla jsem jim na ukázku své miniaturky z fima, ale naštěstí mě vzali ještě předtím, než jsem je stihla vytáhnout. 


Mám hlavu jak štoudev ze všech těch německých termínů, jejichž latinské ekvivalenty bych jednou měla samozřejmě taky umět, a za nahtama mám plastelínu a sádru. Velké děti začaly na stará kolena chodit do družiny a mají klíče od domu a Leušku ze školky vyzvedává chůvička Milena, čerstvá důchodkyně, která do Frankfurtu v 18 letech utekla z Brna. Zkraje to vypadalo, že neustojí level hluku u nás v bytě, když se vrátí domů všechny děti, zatím nám ale neutekla a říkala, že se k nám každý den těší, tak dej bože, aby jí to vydrželo. Jsem moc zvědavá, jestli moje nepřítomnost doma bude mít takový vliv na Andrejkovo osamostatňování, jaký bych si přála. Je mu 10 a je fakt ňuf. Včera třeba celý den nejedl, protože o přestávce to nestihl a myslel si, že v družině se jíst nesmí. A s klukama si nehrál, protože tam měli nový díla Toma Gatese v knihovně, takže se tam zašil a 3 hodiny si četl. 


Na počítač jsem od vánoc skoro nesáhla. Etsy a Fleru se ujala moje nová parťačka Eva, o které jsem tu už psala. Navoskovala s manželem zásoby ubrousků a dala práci 2 kamarádkám a 2 nezaměstnaným švadlenám, které šijou zero waste sady mnohem lépe než já, takže můžete v klidu nakupovat, zboží máme skladem a přijímáme objednávky. Ze mě je teď CEO a jenom platím účty :) Zbavila jsem se nutkavého klikání na Instagram a Facebook, abych viděla, kolik lidí lajklo můj příspěvek. Zbavila jsem se hloubání o tom, jestli to, co dělám, má smysl. To, co dělám teď, má smysl určitě. Když vidím torza chrupu, jejichž obtisky občas končí na mém stole, říkám si, že díky mé práci se někdo po letech konečně pořádně nají! A co mě dostalo ze všeho nejvíc je, že jsem v rozhodnutí nechat šití na volné noze a jít do rachoty nezůstala sama. Lookrecia, má blízká šicí spřízněná duše, se ke stejnému rozhodnutí po letech rozhoupala taky! Přesně jak píše, život je změna a změna je život! Pěkný víkend všem.

pátek 16. prosince 2016

Co se bude dít


To by mě taky docela zajímalo. Původně jsem si myslela, že až bude mateřská u konce, Bag Me nechám tak nějak dodýchat a budu tady psát o něčem jiném, třeba o práci (asi jste pořádně napjatí, co že to budu dělat, žejo?),  sthla se ale taková smšť zájmu, že by bylo vyloženě nezodpovědné vůči všem těm milým zerowaste sad chtivým zákazníkům nechat to jen tak vyhnít. Jedno youtube video a taková paseka. Nechala jsem se úplně zahltit, popletla jsem lidem obálky, poslala špatné zboží, tu něco chybělo, tam něco přebývalo, prodala jsem jednu věc dvakrát a obecně udělala spoustu přešlapů ze spěchu. Hlavně jsem si teda uvědomila, že jsem v Bag Me udělala všechny chyby, které vyčíslujou v příručkách, jak úspěšně podnikat. Neměla jsem jasnou vizi, bála jsem se investovat a dělala jsem zarputile všechno sama, a když zájem přesáhl mé možnosti, prostě jsem na chvíli zavřela krám. 


Vize si mě naštěstí našla sama. K tomu jsem přemluvila kámošku Evu, která na gymplu seděla přede mnou, mládí jsme spolu prochodily s batohama ve skautu a navrch je obchodnice tělem i duší, aby mi pomohla. Přikázala mi obchod zase hned otevřít, splašila další kámošky, které nám pomáhají šít, abychom nemuseli odmítat objednávky, a teď vymyslela, jak se všechno přesune z Frankfurtu do Ostravy, abych se mohla v klidu soustředit na novou práci. Jojo, jak říkal kdysi Paroubek, ve dvou se to lépe táhne. Mám z toho velikou radost, při každé další objednávce mi poskočí srdce. Díky Eviným opatřením se nemusím pořád hrbit v dílně, ale můžu si nadále hrát s voskem, protože voskované ubrousky mě momentálně baví nejvíc, a jestli na ně máte zálusk, koukejte průběžně do obchodu, pracuju na nových vzorech.


 A jinak se, jak vidíte na fotkách, samozřejmě chystáme na vánoce. Byly jsme s holkama jako každý rok o víkendu péct v krásné chalupě Peckův mlýn. Měla jsem problém dojet, protože paní majitelka si při popisu cesty spletla pravou a levou stranu, takže jsem jezdila tam a zpátky mezi vesnicemi Úterý a Krsy a hledala odbočku. Jinak dokonalost, jsme po těch letech fakt sehraná manufaktura, jen byl víkend moc krátký a mám pocit, že jsme si nic neřekly. Příští rok by to chtělo jet už od čtvrtka. 


Taška na fotce je pro jednu známou, objednala si ji na uchovávání toaleťáků a kuchyňských utěrek, prý je do ní nastrká a pověsí ji do skříně. Dobrý nápad. Mě by se taková taška hodila taky na toaleťák, mohla bych ho do ní na chalupě v sámošce nakoupit bezobalově 12 rolí, pořád tam totiž vedou kusový Harmasan. Ale neudělám to. O prázdninách jsem se Harmasanem pořádně zásobila a rodina si stěžovala, že je bolí zadečky. Tuhle mi psala Jana z Czech Zero Waste, že by ji zajímalo, jaké to je snažít se žít zerowaste s rodinou. Jani, je to peklo :)


Mimochodem, kniha Zero Waste Home vyšla česky pod titulem Domácnost bez odpadu, takže jestli mezi vámi a cestou k zw stála jenom jazyková bariéra, můžete ještě honem napsat Ježíškovi. Koupíte ji zde.  Hezký den všem.

čtvrtek 1. prosince 2016

Dějou se věci!


Kdo chodí ke mně na instagram nebo na facebook už asi zaznamenal, že trošku bojuju s tím lifrovat tolik zboží, kolik by lidé chtěli. Pět let šiju a teď se mi poprvé stalo, že mi uprostřed práce došel materiál. Nemám záclonu a IKEA hlásí vyprodáno. Že bych to tam vykoupila já? Pět let šiju a čekám, až přijde ten moment, že mě šití bude solidně živit, a teď cítím, že ho mám na dosah. Teď, kdy jsem si po deseti letech doma konečně našla práci od do a měla bych v lednu začít. Nebudu vám zatím prozrazovat detaily, ale je to něco, kam jsem se fakt chtěla dostat. Jazykové redaktorky češtiny nejsou v Německu moc vyhledávané a kde se tady profesně upíchnu bylo pro mě od začátku naší německé anabáze docela téma. A teď si říkám, neměla bych přece jen šít a voskovat? Najít si třeba pomocnici a zkusit dobýt svět? Co když mě práce bude ubíjet? Co když nevydržím celý den na jednom místě, co když se mi bude stýskat po dětech? Nedělá se to vlastně celé naopak? Většinou přece ženy opouští práci od do proto, aby se mohly věnovat své vášni a trávit víc času doma?
Sociální média mají neuvěřitelný dopad a já za všechen ten momentální hukot vděčím sympatické Immy ze Sustainably Vegan, video nahoře je její. Má moc příjemný hlas,  pustila jsem si je skoro všechna k práci. 
A na závěr pozvání ke mně do obchodu, jestli tam máte na něco zálusk, nakupujte rychle, v sobotu mám trh, na dlouhou dobu asi můj poslední, a v něděli už by to v obchodě nemuselo být. Frčí obzvlášť voskované ubrousky, zerowaste sady jsou bohužel vyprodané zcela, na trhu budu prodávat zjednodušené verze po třech sáčcích ze zbytků záclon, které jsou robustnější a víc než 3 sáčky se do obalu nevejdou :( 

pátek 25. listopadu 2016

DIY: Jak na sáčky ze záclon

Advent je oficiálně za dveřmi a řešit dárky veřejně už není tak úchylné, jako ještě před týdnem :) A protože jsem z komentářů pochopila, že se někteří z vás nechali inspirovat a chystají se nadělit známým sáčky na ovoce a zeleninu ze záclon, nafotila jsem vám, jak je šiju já. Kdyby někomu z vás nebylo jasné, na co že takové sáčky vlastně jsou, podívejte se sem.


Pokud máte doma starou záclonu, tenhle návod je přesně pro vás. Jestli nevíte, jak přesně je vaše záclona stará nebo má jinak nejasný původ, chytněte ji pevně uprostřed oběma rukama a vší silou škubněte. Vaše záclona bezpečně drží?  Klidně se do projektu pusťte. Jestli ovšem škubací test ukáže byť jen malé vady materiálu, ušetřete si práci a sežeňte si jinou záclonu. Vyzkoušela jsem různé druhy síťovin i záclonovin a ideální balanc mezi malou hmotností a pevností jsem našla třeba u metrážové záclonoviny z Ikey. 


Předností starých záclon je většinou jejich krásný vzor. Tyhle sáčky jsou ze záclon z chalupy, které zbyly po původních majitelích. Ne všechny prošly škubacím testem a ze všech oken vyšlo jenom na  6 sáčků. 


Druhou, obrovskou předností hotových záclon obecně je, že za nás už někdo udělal kus práce - nahoře i dole ušil lem, který nám poslouží jako tunýlek na provléknutí šňůrky. A úspora času a práce se vždycky počítá. 


Škubací test máme za sebou, teď už potřebujeme jenom nůžky, špendlíky a šicí stroj. Nejprve ze záclony odpáráme zdrhovací proužek, do kterého se zavěšují žabky. 


Hezky pěkně opatrně, abychom záclonu neporušili a aby tunel zůstal v původním stavu. Může se stát, že tunýlek je ušitý jen v ruce, v tom případě doporučuju prošít lem (případně oba lemy) na šicím stroji.


Záclonu přeložíme na třetiny na výšku, čímž získáme tři pruhy,  dva s tunelem (horní a dolní lem záclony) a střední pruh. Moje záclona měla 120 x 145 cm, takže jsem získala tři 40 centimentové pruhy. Ty jsem přeložila na polovinu a znovu rozstřihla. Získala jsem 6 dílů vysokých 40 a širokých cca 72,5 centimetrů.


Díly jsem oddělila od sebe a každý z něj opět přeložila na polovinu - tady pěkně vidíte tři z nich - 2 s tunýlkem a jeden bez, které už stačí jenom sešít.


Otevřené kraje jsem dvakrát založila a pořádně sešpendlila. U dílu ze středu záclony, který nemá tunýlek, špendlím a sešívám po celé délce, u dílů s tunýlkem nechám lem s tunýlkem nesešitý, pouze ho začistím nebo zapošiju, pokud se páře nebo mi přijde, že by potřeboval zpevnit. 


Sáčky jsem pevně prošila zik zakem.


Sáčky ze středního dílu jsem prohlásila za hotové a odložila stranou, do zbylých ještě zbývalo navléknout provázek.


Můžete použít kus vlny nebo třeba režnou šňůrku jako já. 


Stará dobrá metoda se zavíracím špendlíkem nezklame a navíc je docela fotogenická, no ne? :)


A je hotovo. Na světě je 6 sáčků na ovoce a zeleninu, 4 se zdrhovadlem a 2 volné. 


Přeju vám hezký víkend a jestli se pustíte do šití podle mého postupu a budete mít takovou radost z výsledku, že se budete chtít podělit, klidně mi pošlete fotku, jsem totiž děsně zvědavá.