neděle 28. června 2020

Kufr Harry Potter


Kufr z Bradavic jsem chtěla dětem pořídit už před pár lety před odjezdem na tábor v Primarku, ale než jsem se dostala k tomu, abych tam zašla, tak už byly vyprodané. Kristinčina posedlost Harry Potterem neustálé sílí a čekám, že si každým dnem přitáhne domů sovu nebo draka. Je na ní vidět, že pořád tak trochu čeká, že ve schránce najde dopis z Bradavic, takže téma kufr mi v hlavě pořád šrotovalo.


A jak přišla corona a lidi se doma nudili a začali uklízet a vymetli i půdy a sklepy, objevila se nám jednoho dne za barákem hromada odpadu a na ní starý oprýskaný kufr. Několik dní jsem na něj koukala cestou do práce a z práce, protože corona necorona, lidem se zuby kazí furt a zubní laboranti v home officu protézu nevrobí, a hrozně se snažila potlačit myšlenku, že je dobrý nápad ten kufr vzít a udělat z něj Kristince k narozkám bradavický kufr, protože jsem si moc neuměla představit, jak ho budu tajně vyrábět, když děti nechodí do školy a non stop, ale skutečně non stop smrdí doma.



Nakonec došlo na staré dobré ultimátum, "jestli si tě do zítřka nevezme někdo jiný nebo jestli nevyvezou odpad, tak si tě teda vemu", a kufr skončil v našem sklepě.




Po kratší analýze jeho stavu a mé časové kapacity jsem se rozhodla pro jednoduchou akci: půjčím si od Leušky hnědou a béžovou barvu, kterými přetřu vršek, na netu splaším balicí papír případně ubrousky s potiskem Denního věštce, kterými polepím vnitřek, a kufr bude cajk.



Natírání bylo hotvé raz dva, přestože mi s ním pomáhala Leuška, před kterou se nedá jen tak schovat. Lea narozdíl od svých pubertálních sourozenců nevlastní mobilní telefon a většinou se celý den neplánovaných coronaprázdnin netrpělivě těšila na to, co se bude dít, až přijde máma z práce. V tomto bodě bych ráda vyjádřila hluboký obdiv svému muži, který je už od března s dětma doma v homeoffice a ani jednou jedinkrát si nepostěžoval, nevytekl ani se nezbláznil. Když jsem byla doma s dětma já a do práce chodil on, tekla jsem furt a měla jsem dost často, když se vrátil z práce, pěkně blbou náladu.



Ale zpět ke kufru. Balicí papír s potiskem Denního věštce jsem našla jeden jediný na anglickém webu a vůbec se mi nelíbil ani provedením, ani cenou. Navíc objednávat něco v téhle době z Anglie nevypadalo jako dobrý nápad. Naštěstí je dost fanoušků HP, kteří sdílejí své DIY počiny na internetu, takže jsem sehnala několik krásných novinových stránek ke stažení, které jsem si nechala barevně vytisknout v copy centru za rohem.



Pak se teda ukázalo, že Leuščiny akrylátové barvy od Ježíška se z kufru odlupujou a že s tím, co už doma máme, kufr nevykouzlím. Abych to zkrátila, provedla jsem krátkou sondáž něměckého trhu s barvami a koupila něco jako hnědý Balakryl na velké plochy a barvu na letadýlka na rohové krytky a kovové prvky. Musím vám teda říct, že jít do obdchodu pro modeláře a vybírat si z toho miliónu barvných odstínů, je zážitek z ráje. Navíc jsou ty dózičky maličké a stojí jen něco málo přes 2 Euro, a tak člověk hned propočítává, kolik se mu jich vejde do batohu, a v hlavě se mu rojí spousta nápadů, při jakém projektu by mohl ten a ten odstín použít. Chce to být ukázněný a velmi, velmi se krotit. Nakonec jsem 3/4 košíku vyskládala zpátky do regálů a koupila jenom zlatou na zapínání a postranní nýtky a béžový mat a povrchový lesk na rohové krytky. A k tomu pár teňounkých štětečků s přírodním chlupem a lahvičku speciálního ředidla na mytí.



Leušce přišly malé dózičky se zlatou a béžovou stejně úchvatné jako mně a já jsem na vlastní oči viděla, že i štětečkěm velikosti 1 se dají nadělat veliké šmouhy mimo vytýčenou plochu.



Vnitřek kufru jsme nejprve polepily novinama Frankfurter Allgemeine Zeitung, které jsme vytáhly z tříděného odpadu, a na ně nalepily Věštce. Muž ještě přinýtoval kožený řemínek k podpoře horního víka, na víko jsme přilepili a přelakovali logo Bradavic a dílo bylo dokonáno.



Kukička naše byla štěstím bez sebe. Na tábor si kufr sice vzít nemůže, ale má si kam schovat všechny své HP proptiety, kterých se nám doma nashromáždila už pěkná hromada. Long Live J.K.Rowling!

























úterý 7. května 2019

Jak jsem byla v Sama doma

Nadpis jak ze sešitu Čtyřlístku, co? Ale všechno je jinak, to mě jenom takhle jednou zavolala Linda Bendová z České televize Ostrava, že už dlouho shánějí někoho, kdo by jim v živém vysílání navoskoval ubrousek, jestli bych jako nepřišla.


Původně jsem si myslela, že do studia vyšlu tatínka, našeho vrchního voskovače, který má televizi asi 30 minut od baráku, ale tatínek rezolutně odmítnul. A jako nechat si ujít živý vstup v televizním pořadu, na který se v mé sociální bublině skoro nikdo nedívá, takže míra ztrapnění je docela nízká, to se mi nechtělo. Už jsem toho v životě z nejrůznějších důvodů, kterým bezkonkurenčně vedl strach ze ztrapnění, odmítla fakt dost, a teď mi tak nějak přišlo, že už jsem vlastně docela stará a že těch nabídek k veřejnému znemožňování třeba už zas tolik nepřijde. Jo a taky jsem nechtěla před dětma a před mužem vypadat jako srab, člověk má  zodpovědnosti a musí jít příkladem.


Termín, kdy se bude vysílat z Ostravy a kdy si já můžu vzít dovolenou a přiletět tak, abych byla v ČR v pátek, se rýsoval zhruba 6 měsíců od prvního telefonátu, takže jsem měla čas nechat nervozitu pěkně postupně rozvinout. Scénář jsem dostala tři dny před vysíláním a to jsem si to chtěla rovnou hodit, protože z jednoho čtyřminutového vstupu, který jsem měla nacvičený tak, že bych ho odrecitovala i pozpátku, byly tři živé vstupy, a to pětiminutové.  


Se scénářem přišel i seznam otázek, a tak jsem zase formulovala a biflovala. Ono jít do televize je skoro jako jít ke zkouškám, akorát že v telce se můžete jen ztrapnit, zatímco u zkoušek vás ještě vyhodí, takže to pak celé musíte absolvovat znovu, což tady naštěstí nehrozilo.


Nejlepší byla maskérna. Zaprvé tam vedle mě seděl Přeučil, takže mi hned došlo, že o mě to dneska rozhodně nebude, což mi do duše vneslo jistý klid. Zadruhé mě tak krásně namalovali a načesali, že jsem zalitovala, že v Ostravě nemám trvalé bydliště a nemůžu si jít rovnou požádat o občanku nebo pas.  


Samotné vstupy byly překvapivě v pohodě. Z odpovědí, které jsem se naučila nazpaměť, jsem použila jen jednu a půl, protože rozhovor se podivně zacyklil sám v sobě a mluvilo se pořád o tomtéž. Na fórky o tom, jak jsme se málem rozvedli, když manžel domů donesl hrozno v plastové vaničce, vůbec nedošlo, stejně jako na hlášku, že normálním rodičům vadí, že je v tom cukr, jenom tobě vadí, že to má obal! Tak se aspoň můžete zasmát teď. 


Taky naštěstí neproběhlo "zmrznutí", což je fenomén provázející výstupy civilistů v živém vysílání. Jako přípravu na natáčení jsem si totiž pustila tenhle film a celou dobu jsem trnula, že ani neotevřu pusu. 


Nakonec mi bylo líto, že je po všem. Paní Hrušková byla zvědavá a nadšená a moc mile se vyptávala a já jsem jí naložila, co jsem s sebou měla. Pak jsme se spolu všichni vyfotili a fajront, šlo se domu.



A ta jejich trouba, ta mi dala. 



No však se podívejte sami, jaká to byla sranda. A kdybyste podle mého návodu zkoušeli voskovat a něco vám nešlo, tak piště do komentářů nebo se podívejte na můj Instagram @voskovane_ubrousky, taky se to tam řeší. 











úterý 18. dubna 2017

Blbá reklama

Další youtuberka mluví o Bag Me. S tímhle videem je to celé jinak, než u Sustainably Vegan, která si u nás nakoupila, a pak se do zero waste sady zamilovala natolik, že o nás natočila už dvě videa. Taylor si o sadu sama řekla s tím, že chystá minimalistickou sérii a že nás super zpropaguje. Asi to nějak souvisí s věkem, ale super propagaci i minimalistickou sérii si představujeme jinak, pukali jsme s Evčou smíchy, když jsme si to pustily. Ale blbá reklama taky reklama, žejo.


úterý 28. března 2017

Nové jarní vzory

Máme hromadu krásných fotek naší nové jarní kolekce ubrousků voskovaných včelím voskem. Tolik se mi líbí, že vám je sem musím rovnou všechny pověsit.


V únoru to bylo půl roku, co jsem na Jánošíkových dnech v Těrchové koupila svůj první bloček včelího vosku, abych si vyrobila voskovaný pytlík na svačinu. 


Ti, co sem chodí, ví, že z pytlíků nakonec byly košíky na kosmetiku (dodnes mají čestné místo u nás v holčičí koupelně) a že mě to stálo několik pokusů a omylů, než jsem zjistila, že svačina se nejlépe balí do ubrousku.


Nejlepší voskované ubrousky jsou ty voskované rozpuštěným voskem a zafixované v troubě. Pokud sem chodíte okukovat, chtěli byste se do toho pustit, ale ještě jste se nehecli, vážně to nic není!


Samozřejmě si je u nás můžete i koupit, protože sezóna dlouhých procházek, svačin v batohu a pikniků u řeky se bllíží a člověk by na ni měl být dobře připraven!


Na Fleru jsou na výběr poslední kusy z podzimních a vánočních vzorů. Všechny nové vzory jsou z velice kvalitní bio bavlny vyrobené v Japonsku a dají se objednat jenom přes Etsy.


 Pokud máte zájem, nenechte se odradit angličtinou, vbírejte a nakupujte. Alternativně můžete poslat  závaznou objednávku na bagme@bagme.net a Evča, která se o celé Bag Me neuvěřitelně dobře stará a která všechny ubrousky vlastnoručně navoskovala, vám všechno potřebné pošle mejlem.  


V nabídce je znovu i náš doposud zatím nejpopulárnější vzor, a to ten s mráčkama a deštěm. Pokud netušíte, k čemu přesně by vám takový ubrousek byl dobrý, tak vězte, že

- k zabalení obloženého chleba, rohlíku a dalších potravin
- k přikrytí misky s jídlem nebo otevřené sklenice 
- k uchování parmazánu v ledničce
- k zabalení mýdla do kosmetické tašky
- dá se poskládat do kornoutku a použít jako pohárek na vodu
- dá se použít jako talíř



Voskování včelím voskem je tradiční stará technika a takto ošetřené plátno se k uchovávání potravin používalo věky. V závislosti na tom, co do ubrousku budete dávat, jak často přijde do kontaktu s vodou a jak s ním budete celkově zacházet vám jeden ubrousek vydrží minimálně 3 měsíce nebo klidně i celý rok.


Když se mírně ošoupe, začne se třepit nebo se z něj začne odlupovat vosk, stačí ho přežehlit přes pečící papír a  zastřihnout mu okraje. Při větším poškození je možné ubrousek převoskovat a jede se vesele dál.


U nás doma je už půl roku téměř denně používáme a podařilo se nám díky nim zredukovat značnou část svačinového odpadu. Kdo chodí ke mě na instagram, ten ví, že se mi dostal do ruky výrobek vermontské firmy Bee's Wrap, která jako jedna z málla na svět vyrábí voskované ubrousky ve velkém v různých provedeních. Jejich ubrousek jsem otestovala srovnala s tím naším a brzy tady na blogu sepíšu výsledky svého bádání (to brzy, prosím, berte s rezervou). 

čtvrtek 16. března 2017

Rok se s rokem sešel

a za dveřma jsou Dny evropského filmu. 


Letos poprvé po mnoha a mnoha letech nešel katalog a web za mnou, ale za kámoškou, která to po mně převzala. Já jsem jen z povzdálí pozorovala, jak se to rozbíhá, pomalu to roste, pak se to zadrhne a pak opět nabere tepmo, jak se některé zapeklité věci vyřeší po mejlu za 10 minut a jiné mnohem banálnější se táhnou týdny jako přežvýkaná žvýkačka, jak se na poslední chvíli musí vyměnit loga, protože někdo zapomněl, že má společnost novou grafiku a tak dál a tak dál, prostě jak vznikají materiály pro takový festival, jako je ten náš. Nesmím v práci používat telefon, a když bylo potřeba něco rychle řešit, zašila jsem se na záchodě nebo v archivu, úplně jako kdysi na chmelu, kdy jsme se chodili zahrabat na vlečku, teda ne proto, abychom odpovídali na mejly, tehdy jsme se zašívali jenom proto, abychom nemuseli pracovat.
Takže rychle na web, otevřít stránku filmů a povinně sjet aspoň trailery, abyste věděli, co se v evropské kinematografii v posledním roce až dvou událo zásadního! Letos si u nás můžete naordinovat workshop animace, dát si film s tříchodovou večeří  nebo skočit na jazzový koncert spojený s dokumentem o účinkujícím jazzmanovi. Březen a duben jsou přesně ty dva měsíce v roce, kdy je mi opravdu líto, že už nebydlíme v Praze a že nemůžu vymést všechny ty báječné projekce a doprovodné akce, kór letos, když se zaměřujeme na děti a mohla bych je všude vzít legitimně s sebou, ale co už, takový je život. Kdybych seděla v Praze, určitě bych se teď neučila dělat zuby a řeknu vám, že to je teprve jízda!
PS: A taky se koukněte na stránku kontaktů, máme to letos i s fotkama.

neděle 26. února 2017

Jak jsem na lyžích ztratila iPhone


Od té doby, co děti mívají jarní prázdniny, jezdíme do Itálie na lyže vždycky do stejného hotelu. Jezdit na totéž místo má spoustu výhod, třeba tu, že se tam všichni cítí jako doma. Leuška po zkušenostech z loňska nejela a zůstala ve Frankfurtu s babičkou a dědou (děkujeme nastotisíckrát) a Andrej s Kikou měli Vychodilovic děti do teamu, takže nás prakticky vůbec nepotřebovali, protože ve středisku, které  je velké asi jako Masarykovo náměstí v Ostravě, si na lyže, na bazén i na jídlo umějí zajít samy. 


Manželský pár, který se potkává jen v momentech, kdy jsou kolem děti, může náhlé samoty využít různými způsoby. My jsme hodně četli (přečetla jsem Život je nádherný od Boučkové a doporučuju), pili bombardino a aperol a příjemně diskutovali. S mým nástupem do zaměstnání se v provozu rodiny a domácnosti objevily nové situace a bylo potřeba znovu si občůrat teritoria. Je nutno podotknout, že nově občůrávat potřebuju hlavně já, a jsem neskonale vděčná svému muži, že mě dokáže nejen poslouchat, ale taky mi umí vyjít vstříc. Raději teda nepátrám po tom, jestli to dělá rád, mně stačí, že to dělá jako aristokrat bez hnutí brvou.


Hodně času jsme taky trávili v sauně, kam bych před deseti lety nevlezla ani za zlaté prase, protože bych se za a děsně styděla a za b bych umřela vedrem ještě před dveřma. Teď jdu klidně v županu, pod kterým nemám vůbec nic, po celém schodišti až úplně dolů do wellnes zóny jako by mi to tam patřilo a říkám si, že jestli někomu vadí,  že se ve foyeur čtyřhvězdičkového hotelu producíruju jako v římských lázních, je to jeho problém, a ne můj. Být 35 plus není od věci. 


No a jak jsme ty děti skoro neviděli, vždycky když jsme je náhodou někde zahlédli, zahořela jsem prudkou láskou a pýchou, jak jsou samotatné, krásné a šikovné, a zabylo mi smutno z představy, že se  nakonec odstěhujou z domu, a tak jsem se jednou, když kolem nás jely se svými družinkami, rozhodla natočit je na mobil, abych ten silný moment zakonzervovala navždy. Vytáhla jsem telefon, což teda na svahu nedělám ráda, protože si představuju, jak mi vypadává z ruky, začíná klouzat po sjezdovce a mizí někde pod cizími lyžemi, ale tohle byl tak zvláštní moment,  že jsem ho prostě vyndala a začala natáčet, jak Kristinka válí jako Lindsay Vonn. Slavný iPhone ale nesnesl místní zimu a nadmořskou výšku a vypnul se, takže jsem ho strčila do kapsy a jeli jsme dál, však nemusím mít zdokumentované všechno, žejo, vlastní vzpomínky jsou stejně nejvíc.


No a pak byl čas na další bombardino, tak jsme si sedli do hospody a já že zapnu iphona a podívám se na to video, jestli se uložilo, a telefon jaksi nikde. Bylo mi hned jasné, že jsem ho místo do kapsy strčila prostě do vzduchu, že začal dle očekávání klouzat po sjezdovce, kde se po něm projel nejeden lyžař, že tak doputoval až ke krajnici, do které se zapíchnul, a že ho tam zhruba za hodinu asi nabere rolba, která ho buď až do oblevy pohřbí ve sněhu, nebo ho rovnou rozrolbuje po celém svahu.


Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila, že ještě není pozdě, že ho třeba najdu a zachráním aspoň simku. Tak jsme udělali rojnici, ale nenašli nic. Hlavně si zachovat chladnou hlavu. Co když ho našel někdo jiný? Co bych udělala já, kdybych našla mobil na svahu? Dala ho vlekařům. Vlekař nic nevěděl. Pán v lyžárně nevěděl taky nic, ale poslal mě na policejní stanici, která ve středisku velikosti Masarykova náměstí v Ostravě taky je.  Policista mobil neviděl, ale bodře pravil tomorrow. Druhý den mě vřele přivítal, nabídl mi židli a řekl, it’s very funny segnora, včera večer někdo nahlásil na policii v Trentu, že v Bondone našel mobil, tak si na něj zavolejte a nějak se domluvte, arivederci. Plán hezký, ale přes můj vybitý telefon se asi nedomluvíme. Už jsem viděla, jak říkají  we are sorry, segnora a začínají důležitě vyplňovat nějaký report, oni mi ale řekli, ať přijdu zas, že se pokusí něco zjistit, a já jsem začala být vděčná, že jsem telefon ztratila v úterý a ne třeba v pátek, takže mám před sebou ještě několik zítra.


 Abych to zkrátila, místní policie vypátrala, že mobil opravdu našel kolemjedoucí lyžař, ohlásil to úřadům, a pak ho dle instrukcí odevzdal v oddělení ztát a nálezů na policii v Trentu. Mohl neudělat vůbec nic, mohl ho nechat ležet doma v šuplíku, dát ho na hraní dětem nebo ho vyměnit se sousedem za flašku vína, on ale investoval čas a energii v naději, že ho původní majitel bude hledat a najde. Takové štěstí mě potkalo. Chtěla jsem uplatit hotelového číšníka, aby mi mobil vyzvedl cestou na odpolední směnu, on tam ale pro jistotu zavolal a zjistil, že ho vydaji pouze mě a pouze po předložení osobního dokladu. A tak jsme místo lyžování sjeli 28km serpentin do Trenta. 


Poprvé po 4 letech, co sem jezdíme, jsme poznali krásné historické centrum s malebnými uličkami, dóžecími paláci, katedrálami a vší tou typickou italskou krásou, která ve mě evokuje i uprostřed zimy pocit parného léta. Nádherné bylo i samotné policejní ředitelství, všude kámen, na stěně restaurované fresky, prostě nádhera. Úřednice ze ztrát a nálezů se radovala víc než já, že si ztracená věc našla svého majitele, a já mám zážitek na celý život.


Mobil je ve zbídačeném stavu. Má šrámy od hran lyží a rozdrcenou dolní část obrazovky, jinak je ale skoro jako nový a funguje bezchybně. 


Kdyby vám chtěl někdo někdy vprávět, že je Itálie zoufalá a že tam nic nefunguje, pošlete mu tenhle post. Já bych řekla, že minimálně v Trentu a přilehlém okolí to funguje docela dobře.



A nakonec zpráva pro fajnšmekry: Cestou domů jsme viděli, že Němci už vysadili špárgl. Takže klid, všechno je jak má být.