pondělí 23. dubna 2012

A tahleta je naše!

Raduje se naše dcera s prstem zapíchnutým do německé vlajky. Mám jí kazit radost? Dítěti, které říká, že je napůl Čech, napůl Bulhar a napůl Němec, vysvětlovat, že víc naše je česká nebo bulharská?
  


Je to složité i na mě. Budeme mít asi každý jinou vlajku. Naše děti, které si myslí, že Frankfurt je stát a Mohamed, Sahel, Hoang a Banchaporn jsou běžná jména, jsou lidé 21. století. 



Rozdíl mezi mým a jejich dětstvím je tak propastný, že si s tím někdy nedokážu poradit. A přesto jsou tak  bezstarostné a šťastné, že není důvod dělat si starosti.


Říkám si, jak je to pro ně v německé školce těžké. Jaké to asi je být den co den někde, kde vám stoprocentně nerozumí? Neumět říct vtip tak, aby se mu ostatní smáli?




Nedávno se mi na hřišti svěřil jeden tatínek, že je pro jeho dceru náročné být celý den s dětmi, které německy neumí. Nikdy by mě nenapadlo, že s jazykovou bariérou nebojují jenom cizinci.



Věřím, že až tyhle děti nového milénia vyrostou, budou v pohodě. Budou trpěliví, tolerantní a bez předsudků. Snadno se zorientují, nebudou se bát změn a uvidí dál než na špičku svého nosu. A nebudou se do toho muset nutit, jako to většinou dělám já.  


2 komentáře:

  1. Zuzi...jsi úžasná...tohle je nádherný článek...a nejen ten...díky! :)

    OdpovědětSmazat
  2. Diky :)
    A uzasna jsi ty, takhle v noci sedet u kompu! Cas, kdys vcera odpovidala na muj mejl, me naprosto odzbrojil :)

    OdpovědětSmazat