pondělí 20. dubna 2015

Vzkaz Ditě P.

Když nevím, co s načatým životem, tak peču. Táhne mi na čtyřicet a vlastně ani nevím, co jsem posledních deset let dělala. Lidi kolem mě budovali kariéry, sklízeli ovace, vydávali knihy, stavěli domy a já pořád tak nějak vlaju za mužem a za rodinou. 


A nejsem v tom sama, když beru děti ze školy, vidím, že nás - takzvaných spouses - vlaje celá hromada.


 Nestojí tam skupinka lidí v nejlepších letech, kteří si užívají svobodu, finanční nezávislost a možnost žít v cizině, ale skupinku frustrovaných mužů a žen na prahu krize středního věku, kteří nechali své představy o životě za hranicemi své rodné země, svůj potenciál položili na oltář rodiny a rána tráví na hodinách němčiny a keramických kroužcích. 


Bude z nás ještě vůbec někdy to, co jsme si představovali, když jsme chodili do školy? Začínám si připouštět, že se pro uplatnění na německém trhu možná budu muset rekvalifikovat na něco, co tolik nesouvisí s jazykem. Můžu si vybrat c.o.k.o.l.i.v, což je vlastně děsné, protože vůbec nemám chuť začínat zase něco nového.  
  

Pokud ovšem nejde o koláč! Včera to byl cheesecake podle Dity. P. Její kuchařku mi nadělila maminka a skvěle se podle ní vaří, jen musí mít člověk ohromnou kuchyň, aby se mu do ní vešla. Dito. P, až budeš psát další bichli, vejdi se prosím do nějakého normálního formátu, dobré rozměry mají třeba kuchařky Hanky Michopulu.
Díky, Zuzana

Žádné komentáře:

Okomentovat