neděle 7. června 2015

The S. Test

Od té doby, co jsem ve sklepě, se k počítači skoro nedostanu, ale tohle vám musím napsat. A že jsem se teda rozepsala! Pokud nemáte chuť na dlouhé čtení skoro bez fotek, tak to dneska nebude nic pro vás.

Tak tada: Vyprávěla jsem kamarádce Enikö o Kristinčině volbě a kterou cestou by se u nás v rodině kdo vydal. Věděla jsem, že ji to zaujme, protože Enikö je kulturní antropoložka a vést sáhodlouhé a nikam nevedoucí diskuze o lidském plemeni, jeho chování a motivacích ji baví úplně stejně, jako mně nebo mého muže. Začínat s nimi rozhovory o tom, co a jak funguje, je pro mě přínosné hlavně proto, že oni zakládají své úvahy na odborných článcích, statistikách a výsledcích zkoumání, zatímco já tak činím na základě sledování populárně vědeckých dokumentů na youtube a Výměny manželek. Ale abych neodbíhala, Enikö Kristinčinu otázku přejmenovala na "Shit test", udělala ho členům své rodiny a říkala, že i u nich půjdou holky hovínkama (cesta A) a kluci červenýma mravencema (cesta B). Přišlo jí děsně zajímavé, jak se to pěkně rozdělilo podle pohlaví a že to je vlastně tak, že ženské většinou řeší sračky a že kdybychom žily v Americe, mohly bychom o tom napsat celou knihu a být slavné.

Když jsem pak jela do školy, představovala jsem si, že jsme ji opravdu napsaly a sedíme na gauči u Ellen DeGeneres, kde s úsměvem od ucha k uchu nonšalantně vyprávíme o našich dětech, jak jsou vlastně úplně obyčejné, a že každé dítě umí klást hluboké filozofické otázky, jen se mu musí dát prostor a bla bla bla, ale uvnitř si myslíme, že naše děti jsou naprosto geniální a že se všichni můžou jít bodnout. A pak jsem tu knihu začala v duchu psát. Hlavou mi běžely nejrůznější kulturní i genderové stereotypy a teorie životních rolí filtrované mým hlubokým přesvědčením, že všichni jsou si vlastně rovni a že jaký si to uděláš takový to máš, nebo aspoň většinou, protože vždycky to bohužel nejde. Nakonec jsem ale zase skončila tam, kde jsem začala, tedy u toho, že holky se brodí hovnama a kluci rozdupávají mravence.

A tak jsem si začala představovat, že fakt jdeme. Že je ráno a my se chystáme na návštěvu. Naplánuju, že my holky vyrazíme brzo, abychom ty fekálie měly rychle za sebou. Jenže se mi nebude vůbec chtít, a tak budu odchod nesmyslně odkládat tisícem drobných úkonů, na které bych se vlastně mohla klidně vyprdnout: škrábáním brambor, ať jsou nachystané, až se vrátíme, zapínáním pračky, že to pak jen rychle pověsím, až se vrátíme, a drobným úklidem, ať doma není takový bordel, až se vrátíme. Kristinka se mezitím třikrát převlíkne, dvakrát učeše a nalakuje si nehty i s kůžičkou okolo, muž bude na internetu hledat 10 zaručených tipů, jak vyzrát na červené mravence a prověřovat výsledky včerejšího fotbalu a Andrej si bude v pyžamu na gauči číst komiks a dělat, že vůbec neexistuje. Pak můj muž odloží počítač a řekne, že jsme už přece měli být dávno na cestě, načež se syn okamžitě převlíkne a odejdou ještě před námi.

My si teda taky obujeme gumáky, vypneme nosy a vyrazíme. Je to hnus, ale snažíme se to nevnímat a po čase už ho opravdu nevnímáme. Dýcháme pusou a raději mlčíme. V cíli jsme rychleji, než jsme plánovaly, opláchneme si gumáky a dáme si se známýma kafe. Sedíme a kecáme, ale o cestě nepadne ani slovo, protože všichni ví, kudyma jsme šli, a dovedou si představit, jaké to asi bylo. Navíc, kdo by se chtěl bavit o h---ě, žejo?

Kluci pořád nikde. Dělají, co můžou, aby setřásli dotěrné mravence. Muž syna motivuje, jak to jen jde, ale sám toho má plné zuby a štve ho, že se cesta tak vleče, a tak se staví na zmrzku a colu, aby trošku dobili baterky. Do cíle dorazí zničení bojem a umoření nepříjemným svěděním. Nabídneme jim chladivou lázeň na nohy. Muž má pocit, že by mohl mít mírnou otravu kyselinou mravenčí a uvažuje, že by měl jet na pohotovost. Oba vyprávějí o svém hrdinském  boji s kousavým hmyzem a některé úseky opakují dvakrát nebo třikrát. Jsou zahrnuti otázkami, kolik mravenců ušlapali, kolik uštědřili kousanců a jestli to pořád ještě svědí a díky vší té pozornosti se začínají cítit líp. 

My holky už jsme na návštěvě docela dlouho a šly bychom pomalu domů, já musím koneckonců ještě pověsit to prádlo, když ale vidíme ty unavené výrazy a zarudlá lýtka, neodvažujeme se to ani navrhnout. Tak dál sedíme a kecáme, řeč se ovšem pořád točí kolem mravenců a já začínám litovat, že jsem si taky nevybrala tu druhou cestu, aby se mě vyptávali, aby mě obdivovali, aby se na mě čekalo, jenže pak si představím, jak hrozně by to svědilo a jak je mi ten hmyz odporný a myšlenku hned zaženu. No, a potom už jsem přijela do školy, nabrala děti a fabulování byl konec.

A proč to tady vlastně celé píšu? Protože mě zajímá, jestli je ta moje cesta výsostně ženská. Opravdu se ženské raději budou brodit výkaly a chlapi se nechají okusovat mravencema? Jestli jste dočetli až sem, napište mi prosím, kudy byste šli vy. Áčkem nebo Béčkem? A kudy by šly vaše protějšky? Jsem vážně zvědavá!

Tyjo, a kudy půjdu já, když neumím mluvit a nemůžu jim to říct?

6 komentářů:

  1. Tak u nás je to naopak ;) Já bych šla mravencema a muž tou druhou cestou ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Já, partner a syn hovínka a dcera mravence, všichni v gumakach a syna bych pro jistotu vzala v Manduce abych nemusela řešit, že cestou upadne.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak ještě než jsem se dočetla, kterou cestu jste jako holky zvolily, já si vybrala hovínka.
    A můj muž právě řekl, že by si vybral taky hovínka....
    Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je bezva. Co se člověk díky jedné takové prosté dětské otázce všechno nedozví :)

      Vymazat
  4. Abych pravdu řekla, nechápu jak si někdo může vybrat hovínka. Já bych šla bez váháni mravenčí cestou, a ani by mi to moc nevadilo. Doufám, že na konci cesty roste jitrocel :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, lidi jsou fakt různí, já se zase nedokážu vžít do situace, že vstoupím do těch potvor kousavých. :)

      Vymazat