pondělí 27. července 2015

Quack didi oso

Takhle si hrajou děti, které dohromady umí čtyři jazyky, ale společný nemají ani jeden:


Vždycky, když přetlak z toho, že si vlastně vůbec nerozumí, přestože by tolik chtěli, dosáhl určité hranice, začali intenzivně hrát tuhle hru a plácali do sebe tak dlouho, dokud se někdo nerozbrečel. Respektive dokud se nerozbrečeli Kika nebo Biba, protože Hannah už je velká a ví, že hra je hra a že vlastně o nic nejde, a taky si uměla spočítat, kdo musí začít. Hannah se jako mimino chová v úplně jiných situacích, než naše děti, z čehož usuzuju, že až vyrostou, všechny sféry se vyrovnají a všichni budou úplně stejně v pohodě. I schopnost porozumění se do té doby snad rozvine natolik, že si místo zvukomalebných říkanek normálně pokecají o životě někde u piva.  




Teď se ovšem hlavně tleskalo.  Dělali to s drobnými přestávkami na telku všude a pořád. V metru, za chůze, doma, při jídle i v posteli. Nemohli si povídat, ale nechtěli od sebe, protože když jste z malé rodiny, mít bratrance a sestřenice se počítá, i kdyby mluvili třeba afrikánsky. Jako potomek dvou jedináčků, který vždy závistivě pokukoval po všech, co trávili prázdniny v chumlu blíže nespecifikovaných dětí z přízně, je naprosto chápu. Jsem moc zvědavá, jestli jejich touha být spolu přežije i do doby, kdy už ji nebudeme živit my rodiče, a pevně v to doufám, protože krev není voda a co člověk na světě nakonec má, než rodinu? 

Kdybyste taky potřebovali trochu upustit páru a chtěli si po americku zaplácat, tady máte slova:


Quack didi oso, quack quack quack,
Señorita, your mama smell like pizza
so kick it to your teacher, velo, velo,
I’ll kick you out the door,
Saying: One, two, three, four, five, six, seven, eight, nine, ten!

Žádné komentáře:

Okomentovat