sobota 5. září 2015

Září

Září je odjakživa můj oblíbený měsíc, protože má v sobě příslib začátku. Začíná nový školní rok, přichází podzim a s ním i příslib nového jara a léta, a taky nový rok života, protože v září mám narozeniny. Nových začátků máme letos v rodině několik, nejvýznamnější z nich je, že Leuška chodí do jesliček. Jesle jsou hned naproti našemu domu a vidíme do nich z okna. Občas Andrejovi ukradnu dalekohled a dívám se, co se tam děje, když tam nejsme. Chodit do jeslí zatím znamená, že tam jsme obě, já si čtu na gauči, Leuška si zvyká na nový režim a nové kamarády, a když se jí něco nelíbí, přijde si ke mně postěžovat. Chtěla bych to nějak zakonzervovat, ten moment, když na mě špulí pusu a stěžuje si blablablabatatata. Jenomže to nejde, to si musím pamatovat. Stejně jako milión dalších pohledů, objetí a pus.


Jinak ale konzervuju pořád hlavně na dovolených. Konzervuju sluníčko a moře schované v mušlích a obroušených sklíčkách a vlahý lesní vánek ukrytý v bukvicích a žaludech. Anebo v kůře. Tohle je kus kůry z korkovníku, který jsem před dvěma rokama přivezla z Portugalska a připadala si jako Myšpulín s Pinďou, když konzervovali lesní vůni. Vlastně jsem dotáhla dva, pro všechny případy. Nejsem si jistá, jestli jsem tak neporušila nějakou mezinárodní úmluvu o nevyvážení přírodnin nebo tak něco, pravděpodobně jo. Když se na to tak dívám, nechápu, jak jsem to narvala do kufru. 


Kufry jsou vůbec záhadné. Když někam jedeme s dětma na týden, polovinu věcí připravených k zabalení nakonec musíme nechat doma, ale když se pak vracíme, vždycky se ještě najde místo na pár lahví vína anebo přenosný gril (ten jsme si skutečně před lety z dovolené přivezli, pamatuješ Evi?). 
Letos jsme si z dovolené přivezli sochu Svobody. Je to děsný kýč, ale děti na ní trvaly a manžel ji taky chtěl, takže proč vlastně ne. Ty moje přírodniny zabírají podstatně více místa a oni mi do nich taky nekecají.


A ještě mi pomáhají. Kůra, šutry a klacky Andreje bavily, když mu bylo sedm, a baví ho pořád. Koukám, že tehdy měl ještě relativně krátké vlasy.


Až se nám za dveřma přestane shromažďovat dřevo, to už budeme asi vážně staří. Tak jen děti sbírejte a noste, aby to nepřišlo moc brzy. A když na vás budu hudrovat, že mi tu děláte čurbes, házejte na mě ty nejsladší pohledy, které si budu ráda nadosmrti pamatovat. 




Žádné komentáře:

Okomentovat