pátek 1. ledna 2016

Ohlédnutí za loňským rokem

Dneska jsem si přečetla, že když má člověk pocit, že by měl ve svém životě něco změnit, tak že to není pocit. Takové pěkné novoroční moudro. Já jsem ve svém životě velmi spokojená, takže mi to přijde trochu extrémní. Ne že bych netoužila po změnách a neusilovala o ně. Když mám dojem, že něco nejde, tak jak má, pěkně to dekonstruuju, zanalyzuju, poučím se pro příště, a když mám štěstí, tak hned pak usnu. Dekonstrukce probíhají totiž většinou v noci, protože my rodiče malých dětí na myšlenky potřebujeme, aby doma bylo ticho, a ne, aby byl konec prosince.  
Letos jsem si ale přece jen trošku zabilancovala i v posledních dnech roku. Rok 2015 byl šílená jízda. Začal mou tradiční čtyřměsíční šichtou pro Dny evropského filmu, pak jsme byli na lyžích, v Turecku, v Americe a spousta krát v Česku, upravila jsem si web (který by to potřeboval znovu), začala vyrábět šperky, ušila stovky tašek a taštiček, odchodila kurz němčiny a dva kurzy osobního rozvoje a do toho tu a tam prodávala na trzích. Zastavila jsem se až před pár dny, kdy jsem s dětma dojela na týden do Ostravy k našim. A jak jsem se tak ohlížela, přišlo mi, že mě rok 2015 posunul zatím asi nejvíc. Nejde o to, že jsme pořád někde rajzovali,  že přišly nové pracovní výzvy nebo že máme nové dítě, ale o to,  jak jsem se v loňském roce změnila. Jako by mi teprve loni došlo, že můj život se děje zejména mně. Že jaký si ho udělám, takový ho budu mít. Že je mnohem přínosnější řídit se svým úsudkem a ne tím, co si myslí lidé kolem, anebo ještě hůř tím, co si myslím, že by si mohli myslet. Že je OK dělat některá rozhodnutí sama (a že je to kolikrát lepší). Že se nemusím podělat z toho, že neumím dokonale německy, a ve spoustě situací se kvůli tomu tvářit, že tam vůbec nejsem. 
Jak toho bylo moc, bylo nutné zbrousit hrany, čímž všechno získalo jasnější obrysy. Dokážu líp posoudit, co mě nabijí a co vycucá, a dokážu si to první zařazovat a to druhé vyškrtávat z programu, anebo se o to aspoň snažím. Naučila jsem se kreativně pracovat s realitou a nemít z toho výčitky svědomí. Leušce, která nedávno zjistila, co to je bonbón, s úsměvem tvrdím, že bonbón je borůvka, malina, nakrájený banán a další věci, které bonbón vůbec nejsou. Starším dětem, kterým jsme už loni při křížovém výslechu přiznali, že Ježíšek neexistuje, jsem letos zase vsugerovala, že je, a své tvrzení podložila neoddiskutovatelnými fakty: Dárky k nám opravdu přinesl Ježíšek, na Štědrý den, zatímco jsme byli na procházce. Přestala jsem předstírat, že u nás v domě vůbec nebydlím, a uzavřela komplot se sousedy o dvě patra níž, kteří nám dárky pod stromek krásně naaranžovali. Ježíšek by to líp neudělal!
Teď mi hlavou vrtá zásadní otázka: Proč se mi takhle změnil úhel pohledu? Je to tím, že jsem dospěla do nějakého věku? Je to tím, že už jsem prošla všemi imigrantskými fázemi a přijala skutečnost, že svůj aktivní život neprožiju doma a ve své mateřštině? Nebo je to proto, že jsme si pořídili Leu a má mysl se osvobodila od tématu děti? Myslím, že to bude podobně, jako s tím pocitem, co není pocit, o kterém jsem psala v první větě. Bude to asi kombinace všeho, co mě napadlo, protože jinak by mě to asi nenapadlo.
No nic, nechám to koňovi a jdu spát, ať pak nemusím celý rok ponocovat. Ne že bych věřila na pořekadla, ale jeden nikdy neví. A vám, milí čtenáři, přeju první krásnou dobrou noc v roce 2016!

3 komentáře: