úterý 17. května 2016

Santorini (bez dětí) - díl první


Můj vztah k cizím krajům, to je téma samo o sobě. Jsem totiž to, čemu se říká domased. Jsem ráda doma, dělám takové ty domácí věci, a když je mám hotové, dělám zase něco domáckého, třeba šiju, čtu si, nebo koukám z okna na lidi. Ne že bych se občas ráda nepodívala za humna nebo nevyrazila někam, kde jsem předtím ještě nebyla, ale jenom na chvilku, a pak zase hezky pěkně hupky cupky domů. Nikdy by mě třeba nenapadlo, že budu žít v cizině!

 
Moje domasedství postavilo na hlavu setkání s mým mužem. Sám je cizinec, seznámili jsme se  cizině, v druhé jsme spolu začali žít a ve třetí žijeme teď, takže když se to tak vezme kolem a kolem, posledních patnáct let jsem pořád na cestě, a pokud se mi někam chce, tak domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny... no však vy mi rozumíte, že jo. 


Můj muž cestuje k smrti rád a jak jen vidí v kalendáři nějakou nezaplněnou díru, hned vymýšlí, kam bychom mohli vyrazit. Když jsme byli v Německu jenom chvíli a děti byly malé, jeho cestovatelské sny se nějak nemohly potkat s mými potřebami. Proč bych měla letět někam na jih pátrat po stopách helénské civilizace, když jsem ještě ani nevypátrala, kam jede autobus, co nám stojí před barákem?!  


Jenomže co by člověk z lásky neudělal. A tak jezdíme všude možně. Jezdíme tam, kde žijou naši známí, tam, kam se dá letět za hubičku, tam, kde to žije, i tam, kde lišky dávají dobrou noc. Časem jsem zjistila, že vypadnou na chvilku ze života se školou povinnými dětmi je k nezaplacení, a je jedno, jestli je to na hory v zimě nebo do kempu v létě, hlavně že je to jinde než mezi pračkou, myčkou, ledničkou, žehličkou, aktovkou a neúprosnou taktovkou denního programu.  


A úplně nejlepší dobíječ baterek je vyrazit někam bez dětí! Jde o akci logisticky velmi náročnou, protože musíme děcka exportovat do Ostravy anebo babičku s dědou dostat sem, ale jde to. 


Takovou cestu od nás muž dostal ke čtyřicátinám. Chtěla jsem ho vzít někam, kde ještě nebyl (protože on byl skoro všude), kde bude teplo a kam to zvládneme za prodloužený víkend. Nakonec volba padla na Santorini v Řecku. Byly splněny všechny podmínky, jen s tím teplem to bylo trochu na štíru. Víte, jak v průvodcích píšou, kolik je v daném místě deštivých dnů v měsíci? V Santorini jsou v květnu tři, a my jsme dva z nich zažili!  No není to opravdické štěstí?! :)


Co jsme v Řecku viděli a pár zajímavosti o ostrově v druhém dílu, až se prohrabu všema těma fotkama. Tak zatím!













2 komentáře:

  1. To je krásný ☺ už se těším na další díl. Zdraví další domased 😁

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že mezi bloggerkama bude nás domasedů docela dost :)

      Smazat