neděle 26. února 2017

Jak jsem na lyžích ztratila iPhone


Od té doby, co děti mívají jarní prázdniny, jezdíme do Itálie na lyže vždycky do stejného hotelu. Jezdit na totéž místo má spoustu výhod, třeba tu, že se tam všichni cítí jako doma. Leuška po zkušenostech z loňska nejela a zůstala ve Frankfurtu s babičkou a dědou (děkujeme nastotisíckrát) a Andrej s Kikou měli Vychodilovic děti do teamu, takže nás prakticky vůbec nepotřebovali, protože ve středisku, které  je velké asi jako Masarykovo náměstí v Ostravě, si na lyže, na bazén i na jídlo umějí zajít samy. 


Manželský pár, který se potkává jen v momentech, kdy jsou kolem děti, může náhlé samoty využít různými způsoby. My jsme hodně četli (přečetla jsem Život je nádherný od Boučkové a doporučuju), pili bombardino a aperol a příjemně diskutovali. S mým nástupem do zaměstnání se v provozu rodiny a domácnosti objevily nové situace a bylo potřeba znovu si občůrat teritoria. Je nutno podotknout, že nově občůrávat potřebuju hlavně já, a jsem neskonale vděčná svému muži, že mě dokáže nejen poslouchat, ale taky mi umí vyjít vstříc. Raději teda nepátrám po tom, jestli to dělá rád, mně stačí, že to dělá jako aristokrat bez hnutí brvou.


Hodně času jsme taky trávili v sauně, kam bych před deseti lety nevlezla ani za zlaté prase, protože bych se za a děsně styděla a za b bych umřela vedrem ještě před dveřma. Teď jdu klidně v županu, pod kterým nemám vůbec nic, po celém schodišti až úplně dolů do wellnes zóny jako by mi to tam patřilo a říkám si, že jestli někomu vadí,  že se ve foyeur čtyřhvězdičkového hotelu producíruju jako v římských lázních, je to jeho problém, a ne můj. Být 35 plus není od věci. 


No a jak jsme ty děti skoro neviděli, vždycky když jsme je náhodou někde zahlédli, zahořela jsem prudkou láskou a pýchou, jak jsou samotatné, krásné a šikovné, a zabylo mi smutno z představy, že se  nakonec odstěhujou z domu, a tak jsem se jednou, když kolem nás jely se svými družinkami, rozhodla natočit je na mobil, abych ten silný moment zakonzervovala navždy. Vytáhla jsem telefon, což teda na svahu nedělám ráda, protože si představuju, jak mi vypadává z ruky, začíná klouzat po sjezdovce a mizí někde pod cizími lyžemi, ale tohle byl tak zvláštní moment,  že jsem ho prostě vyndala a začala natáčet, jak Kristinka válí jako Lindsay Vonn. Slavný iPhone ale nesnesl místní zimu a nadmořskou výšku a vypnul se, takže jsem ho strčila do kapsy a jeli jsme dál, však nemusím mít zdokumentované všechno, žejo, vlastní vzpomínky jsou stejně nejvíc.


No a pak byl čas na další bombardino, tak jsme si sedli do hospody a já že zapnu iphona a podívám se na to video, jestli se uložilo, a telefon jaksi nikde. Bylo mi hned jasné, že jsem ho místo do kapsy strčila prostě do vzduchu, že začal dle očekávání klouzat po sjezdovce, kde se po něm projel nejeden lyžař, že tak doputoval až ke krajnici, do které se zapíchnul, a že ho tam zhruba za hodinu asi nabere rolba, která ho buď až do oblevy pohřbí ve sněhu, nebo ho rovnou rozrolbuje po celém svahu.


Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila, že ještě není pozdě, že ho třeba najdu a zachráním aspoň simku. Tak jsme udělali rojnici, ale nenašli nic. Hlavně si zachovat chladnou hlavu. Co když ho našel někdo jiný? Co bych udělala já, kdybych našla mobil na svahu? Dala ho vlekařům. Vlekař nic nevěděl. Pán v lyžárně nevěděl taky nic, ale poslal mě na policejní stanici, která ve středisku velikosti Masarykova náměstí v Ostravě taky je.  Policista mobil neviděl, ale bodře pravil tomorrow. Druhý den mě vřele přivítal, nabídl mi židli a řekl, it’s very funny segnora, včera večer někdo nahlásil na policii v Trentu, že v Bondone našel mobil, tak si na něj zavolejte a nějak se domluvte, arivederci. Plán hezký, ale přes můj vybitý telefon se asi nedomluvíme. Už jsem viděla, jak říkají  we are sorry, segnora a začínají důležitě vyplňovat nějaký report, oni mi ale řekli, ať přijdu zas, že se pokusí něco zjistit, a já jsem začala být vděčná, že jsem telefon ztratila v úterý a ne třeba v pátek, takže mám před sebou ještě několik zítra.


 Abych to zkrátila, místní policie vypátrala, že mobil opravdu našel kolemjedoucí lyžař, ohlásil to úřadům, a pak ho dle instrukcí odevzdal v oddělení ztát a nálezů na policii v Trentu. Mohl neudělat vůbec nic, mohl ho nechat ležet doma v šuplíku, dát ho na hraní dětem nebo ho vyměnit se sousedem za flašku vína, on ale investoval čas a energii v naději, že ho původní majitel bude hledat a najde. Takové štěstí mě potkalo. Chtěla jsem uplatit hotelového číšníka, aby mi mobil vyzvedl cestou na odpolední směnu, on tam ale pro jistotu zavolal a zjistil, že ho vydaji pouze mě a pouze po předložení osobního dokladu. A tak jsme místo lyžování sjeli 28km serpentin do Trenta. 


Poprvé po 4 letech, co sem jezdíme, jsme poznali krásné historické centrum s malebnými uličkami, dóžecími paláci, katedrálami a vší tou typickou italskou krásou, která ve mě evokuje i uprostřed zimy pocit parného léta. Nádherné bylo i samotné policejní ředitelství, všude kámen, na stěně restaurované fresky, prostě nádhera. Úřednice ze ztrát a nálezů se radovala víc než já, že si ztracená věc našla svého majitele, a já mám zážitek na celý život.


Mobil je ve zbídačeném stavu. Má šrámy od hran lyží a rozdrcenou dolní část obrazovky, jinak je ale skoro jako nový a funguje bezchybně. 


Kdyby vám chtěl někdo někdy vprávět, že je Itálie zoufalá a že tam nic nefunguje, pošlete mu tenhle post. Já bych řekla, že minimálně v Trentu a přilehlém okolí to funguje docela dobře.



A nakonec zpráva pro fajnšmekry: Cestou domů jsme viděli, že Němci už vysadili špárgl. Takže klid, všechno je jak má být.

2 komentáře:

  1. Tetaaa, jsem to zhltla se zatajenym dechem! Bozi mlejny nebo zatizenost karmy, to je uplne jedno, proste Kazdymu to, co si zaslouzi... Jsem moc rada za Tebe!

    OdpovědětSmazat
  2. Trento vypadá nádherně. A ty fresky, to je moje :-)

    My takhle tuhle sobotu ztratili lyžařské brýle někde asi na sjezdovce a v neděli byly na pokladně, když jsme si kupovali permanentku. To bylo radostné shledání!

    OdpovědětSmazat